Nápad pochází z dílny německé liberální FDP (Freie Demokratische Partei), která si ho vepsala do volebního programu a zvažovala, že by z ústavního omezení inflace udělala své hlavní volební téma. Straničtí představitelé upozorňují, že množství peněz, které centrální banky nedávno napumpovaly do ekonomiky, může způsobit zvýšenou inflaci. To se negativně odrazí zejména na příjmech penzistů a zaměstnanců.

Liberálové ve své argumentaci operují s třemi fakty. Jednak se podle nich už očekávání vyšší inflace projevuje, když odbory požadují šestiprocentní navýšení platů. Dále je pro Němce cenová stabilita posvátná a hyperinflace z počátku 20. let minulého století z kolektivní paměti ještě nezmizela. V neposlední řadě si na pomoc berou Ludwiga Erharda, dlouholetého ministra hospodářství a „otce německého hospodářského zázraku“. I on se kdysi vyslovil pro to, aby cenová stabilita byla chráněna ústavou.

Stostránková ústava

Nápad má řadu kritiků. Většina z nich ho považuje za bezobsažný, čistě volební manévr. Volby do německého Bundestagu se konají za dva týdny a liberálním demokratům dlouho teklo do bot – donedávna se stabilně pohybovali pod hranicí zvolení. Věcná kritika pak poukazuje na to, že cenová stabilita dnes závisí především na Evropské centrální bance, k jejímž cílům už patří. To mimochodem německá ústava zmiňuje už nyní - obdobně jako česká ústava stanovuje péči o cenovou stabilitu za hlavní cíl České národní bance. Navíc, ke smůle liberálů, se růst cen v Německu v srpnu zastavil. Ve srovnání s měsícem předchozího roku inflace spadla na 1,5 % z červencových 1,9 % (viz graf).

Tím ale problémy nekončí. Přinejmenším je sporné, do jaké míry za inflaci mohou zodpovídat vládní politici (ti by logicky byli na řadě první, koho by nová ústava k ochraně cenové stability zavazovala). V Německu mají na cenovou hladinu velký vliv kolektivní smlouvy o platech mezi odbory a svazy zaměstnavatelů a vláda má poměrně omezené možnosti do nich zasahovat. Rovněž není jasné (mimochodem stejně jako v případě „dluhové brzdy“), co by přesně politici měli dělat, začne-li inflace stoupat, případně jaká sankce by jim hrozila, kdyby proti znehodnocování měny zasáhli nedostatečně nebo neudělali vůbec nic. Dalším sporným bodem je hranice, nad kterou už inflaci můžeme považovat za škodlivou. Názory se na to dost různí a zavádět jednotný metr pro budoucí situace bez ohledu na jejich příčiny může být značně nebezpečné.

Vůbec je na zvážení, zdali podobná omezení do ústavy patří. Protiinflační ustanovení mohou být špatně nastavená a příliš svazující. Nebo se ukáží jako bezobsažná a politici si stejně budou dělat, co se jim zlíbí. Jediným výsledkem tak bude jen o něco tlustší ústava.

Text vyšel 8. září na ZET.cz.