Zatímco Francouzi uvažují, jak po vzoru svého východního souseda zvýšit svou konkurenceschopnost, někteří Němci by zase rádi okopírovali francouzský „vynález“ výrazně kratšího pracovního týdne. Dokonce by do toho měli jít více zostra a místo francouzských třiceti pěti hodin týdně pracovat rovnou jen třicet. Alespoň o to by se, při zachování současných platů, měly zasazovat nejen domovské organizace signatářů výzvy.

 

Já už dělat nebudu…

Důvodem změny má být přebytek práce na trhu, který tlačí dolů mzdy a drží nezaměstnanost na vysoké úrovni (v Německu je nyní bez práce 5,5 % pracovní síly – autoři výzvy ale upozorňují, že řada lidí pracuje jen na částečný úvazek). Pokud by zaměstnanci směli pracovat méně, firmy by musely najmout další. Jak by se o ně na pracovním trhu přetahovaly, musely by nabídnout vyšší mzdy.

Francouzi zkrácení pracovního týdne v roce 2002 také ospravedlňovali snahou snížit nezaměstnanost.  Při pohledu na vývoj tohoto ukazatele se ale nezdá, že by ke kýženému efektu došlo – viz graf. Spíše to vypadá, že i toto opatření je součástí zhoubného mixu, který poslal francouzskou konkurenceschopnost ke dnu a tamní ekonomiku dusí.

 

Tak to ne!

Kritika iniciativy na sebe nenechala dlouho čekat. Její autoři počítají s tím, že kratší pracovní týden za stejný plat by kompenzoval nárůst produktivity práce, ale nejen Heiner Flassbeck, ředitel Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) nepovažuje takový nárůst za realistický. Místo, slovy Flassbecka, „ráje s pečenými holuby“ by prý nastal hromadný přesun výroby za hranice anebo masové snížení platů.

Karl Brenke, odborník berlínského institutu pro hospodářský výzkum DIW (Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung), upozornil na další zádrhel. Autoři návrhu předpokládají, že některé firmy budou muset najmout nové lidi. Mělo by jít o ty společnosti, jejichž zaměstnanci nezvládnout zvýšit svou produktivitu o třetinu (a které současně kvůli nutnosti najmout nové pracovníky nezkrachují…). Boj pak ovšem nastane především o kvalifikované zaměstnance s vyšší produktivitou. Kratší pracovní týden tak „odskáčou“ zejména hůře kvalifikovaní, tedy ti, kterým by měl tento „vynález“ pomoci zejména.

Otázkou také zůstává, jak dalece lze snížit současnou německou nezaměstnanost, o které si jiné země mohou nechat jen zdát. Už nyní si řada firem stěžuje na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. A kdo práci má, dostává víc – podle Institutu pro makroekonomii a výzkum konjunktury (Institut für Makroökonomie und Konjunkturforschung, IMK) si němečtí zaměstnanci v minulém roce odnesli domů o 39 miliard eur více než v roce 2011. Se započtením inflace šlo o nárůst ve výši jednoho a půl procenta. A letos platy rostou dál.

Požadavek tedy stojí do značné míry na vodě. I tento fakt přispěl k tomu, že 30-hodinový pracovní týden se nestal volebním tématem. Ze stran zastoupených v parlamentu se jej chopila jen postkomunistická Die Linke, ale i ta by se zatím spokojila s omezením přesčasů. Pracovat šest hodin denně by měl být jen cílem dlouhodobým (takový světlý zítřek). Kdo ale rád a chce si zapřemýšlet o naší společnosti ve stylu „co by bylo, kdyby“, může začít třeba tady: v roce 1932, ne náhodou v době jiné celosvětové hospodářské krize, se v USA objevil stejný požadavek. Dokonce prošel hlasováním v Senátu a kdoví, jak by vše dopadlo, kdyby prezident Roosevelt nebyl býval stáhnul svou počáteční podporu…

A na závěr si každý z nás může položit otázku:

Pracovali byste radši pět dní v týdnu po šesti hodinách? Nebo končili ve čtvrtek a měli delší víkend?

----

Článek vyšel 14. žáří 2013 na ZET.cz.