Stát versus akcionáři
V zajímavém konfliktu zájmů se nachází vedení ČEZu. Ten nejlépe ilustrují nabídky, kterými nyní, ve spojitosti s návštěvou Petra Nečase v Rusku, zejména „ruská“ strana zaplavila média. Pokud Temelín dostaví česko-ruské konsorcium, přišel by si český průmysl až na 70 % z celkové ceny zakázky, jejíž hodnota se odhaduje na 200-250 miliard korun. Nejen pro ministerstvo průmyslu musí toto číslo znít lákavě. Avšak o tom, jestli ČEZ do dostavby půjde, musí rozhodnout na základě ekonomické výhodnosti vedení společnosti. Pro něj je ono často omýlené číslo ale naprosto irrelevantní. Pokud by Američané, kteří nicméně také slibují široké zapojení český firem, přišli s tím, že Temelín postaví za polovic, ale na dostavbě si nevydělá ani jedna česká společnost, mělo by vedení společnosti kývnout na jejich nabídku.
Názorné je zde srovnání se slavným průmyslníkem Henrym Fordem. Společnost, kterou řídil a která dodnes nese jeho jméno, prožívala v druhém desetiletí minulého století mimořádně úspěšné období a dosáhla značných přebytků. Ford se je rozhodl investovat do nových továren. To by ještě nebylo nic mimořádného, nebýt toho, že investice obhajoval značně „ne-kapitalisticky“. Šlo mu totiž o zaměstnání co největšího počtu lidí, kterým chtěl umožnit důstojný život. Vůči akcionářům se měl dokonce vyjádřit v tom smyslu, že mu v první řadě vůbec nešlo o zisk. To už ale bylo příliš. Nejen že cena prodávaných automobilů navzdory plným objednávkovým knihám klesala a platy stoupaly, ale teď ještě charita? Akcionáři Henryho Forda zažalovali. Soud jim dal zapravdu a Ford musel vyplatit zvláštní dividendu a své plány omezit. To, že on sám byl majoritním akcionářem společnosti, mu vůbec nepomohlo. Jako její ředitel prostě musel sledovat zájem veškerých akcionářů, tedy zisk firmy.
Občané versus průmyslníci
Českému průmyslu těžko můžeme vyčítat, že se snaží, aby ze zakázky na Temelín dostal co nejvíce, a těší se na případných 150 miliard, jak slibuje česko-ruské konsorcium (otázku, jestli by ČEZ nemohl prostředky využít na jiné projekty, na kterých by se také na české strojírenství dostalo, ponechme stranou). S dostavbou se ale často skloňují výkupní ceny elektřiny garantované státem. Pokud budoucí cena na trhu klesne pod tu garantovanou, dorovná rozdíl státní pokladna. Na Temelín by tak přispívali všichni.
Nemusí přitom jít o zanedbatelné částky. Jen pro ilustraci. Dne se elektřina prodává okolo 40 eur za megawatthodinu. Aby se dostavba vyplatila, musel by stát garantovat podle informací z ČEZu cenu 60 eur. Podle analytika investiční společnosti J&T a akcionáře ČEZu Michala Šnobra dokonce 70 až 80 eur a ve spojení s britskou jadernou elektrárnou Hinkley Point se mluví o až 100 eurech za megawatthodinu. Při odhadovaném zdvojnásobení kapacity Temelína dělá každých deset euro tři a půl miliardy korun ročně. Při životnosti nových bloků až šedesát let se může podpora pěkně nasčítat. A co by všechno garantované ceny „zažily“, kdyby se Temelín dostavěl před šedesáti lety s posledním úderem Stalinova srdce?
Text vyšel 21. července na ZET.cz.
