Řídí naši společnost úzká elita se snahou bezohledně maximalizovat svou moc a bohatství? Je současný demokratický ideál „umožnit co největšímu počtu lidí co nejlépe uplatnit své dovednosti" ve skutečnosti pouhou utopií? Mají levicoví odpůrci současného kapitalismu pravdu? Kniha ekonomů Darona Acemoğlu a Jamese Robinsona Why Nations Fail (volně přeloženo Proč státy kolabují), která vyšla v minulém roce, spustila širokou debatu a marxistický pojem „vykořisťování" čeká na svou renesanci.

Příčiny kolapsu

Kniha Why Nations Fail na položené otázky přímo neodpovídá, a vlastně si je ani takto neklade. Pánové Acemoğlu a Robinson se ve svém dílu jen pokusili rozlousknout problém, který výstižně shrnuje název jejich díla: proč některé státy kolabují (například Libérie) a proč jiné ne (třeba USA či Velké Británie). Odpověď spatřují v institucionálním vývoji, kdy ti úspěšní postupem doby vybudovali otevřené (inclusive) ekonomické a politické instituce, zatímco ti neúspěšní se ocitli v začarovaném kruhu „vykořisťujících“ (extractive) institucí.

Otevřené instituce mají za cíl ekonomickou a politickou participaci co nejširších společenských vrstev. Oproti tomu jsou ty „kořistnické“ využívány „vykořisťujícími elitami“ k udržení statusu quo a zabránění jakýmkoli změnám v jejich neprospěch. Nedochází tak k tzv. kreativní destrukci (creative destruction), při které díky technologickému pokroku nastávají hospodářské a společenské změny. Jako příklad z minulosti dobře slouží industrializace, která vedla k zániku mnohých řemesel a vzniku nové vrstvy průmyslníků, která postupně nahradila tradiční aristokratické elity.

Příčiny rozdílného institucionálního vývoje v různých zemích můžeme asi nejlépe demonstrovat na kolonizaci Jižní a Severní Ameriky. Autoři zmiňují méně známý případ španělské expedice, která se vylodila na místě dnešního Buenos Aires. Mnozí by si pomysleli, že okolí argentinské metropole muselo námořníkům připadat jako země zaslíbená s úrodnou půdou a klimatem velmi připomínajícím ten španělský. Ve skutečnosti conquistadoři v oblasti příliš dlouho nepobyli a přesunuli se podél proudu La Platy do dnešní Paraguaje, a to horším přírodním podmínkám navzdory. Příčinou tohoto přesunu byla skutečnost, že v okolí Buenos Aires nebyl dostatek indiánů, kteří by se dali vykořisťovat.

Vůdci první anglické kolonie v Jamestownu narazili na obdobný problém – nedostatek indiánů k zotročení. Protože se ale nemohli snadno přemístit někam dál, kde by si „přišli na své“, museli změnit svůj přístup a postupným zavedením otevřených institucí (půda zdarma, spravedlivé soudnictví, zastupitelské sbory) přilákat dostatek kolonistů. Nutno dodat, že anglická společnost již tehdy vykazovala celou řadu předpokladů k vytvoření těchto institucí, kdežto Španělsko mělo nakročeno opačným směrem.

Čína nebo USA?

Případy z minulosti jsou poměrně snadno uchopitelné. Co si ovšem pod „vykořisťovatelskými elitami“ představit nyní? Existují ještě vůbec? A pokud ano, tak kde? Právě tyto otázky rozpoutaly v úvodu zmiňovanou diskuzi. Určitý popud k tomu dali i sami autoři, když označili Čínu za „vykořisťovatelský“ systém a USA za onu otevřenou společnost, přičemž je jasné, který systém má být dlouhodobě výhodnější. Podnikatel a politický aktivista Ron Unz v The American Conservative ale správně upozorňuje, že boom čínského hospodářství se pozitivně odrazil na životech velké části čínské populace, např. zvýšením reálných mezd o 150 % za posledních deset let (mimo zemědělský sektor). Naopak v USA mediánové příjmy posledních čtyřicet let stagnovaly a to navzdory celkovému ekonomickému růstu. Vyvstává tak před námi obraz odlišný od toho, který nám předkládají Acemoğlu a Robinson.

Zmíněný Ron Unz se ve snaze najít příčiny neutěšeného stavu USA vrací k základním myšlenkám knihy Why Nations Fail, jejímž autorům vytýká, že se při psaní zapomněli podívat z okna a své správné závěry při popisu dnešního světa chybně interpretují. Ron Unz tvrdí, že se právě Amerika dostala do područí „vykořisťovatelských“ elit, které, často i za pomoci jednání hraničícího s korupcí, úspěšně omezují „otevřenost“ amerických politických a ekonomických institucí. Tyto elity by měly být tvořeny vlivnými americkými médii a plutokracií, čerpající své bohatství zejména z finančního sektoru.

„Vykořisťovatelé“ dneška

Lze namítat, že Ron Unz má coby bývalý politik a vydavatel The American Conservative blízko k určitým proudům americké pravice a jeho kritika současného establishmentu nemusí být zcela objektivní. Není ale sám. S názorem, že se západní společnost mohla dostat do područí „vykořisťovatelských“ elit, jak o nich píší Acemoğlu a Robinson, přišel i britský týdeník The Economist.

Ve své rubrice Buttonwood vloni poukázal na podivný propletenec mezi bankéři a politiky ve Velké Británii a USA. Ti první štědře podporují ty druhé, ti druzí pak pomáhají těm prvním, když se dostanou do nesnází. Například na americkou prezidentskou kampaň v roce 2008 přispěl podle nevládní organizace Center for Responsive Politics ve Washingtonu finanční sektor* více než sto čtyřiceti milióny USD, a to nelze vyloučit, že další příspěvky se ukrývají v jiných kategoriích. Navíc se „bankovní elitě“ podařilo nabobtnat do takových rozměrů, že by kolaps jejího sektoru vyústil v ekonomickou katastrofu. V posledních letech tak politikům a potažmo celé společnosti nezbývalo nic jiného, než se přednostně zaobírat problémy finančního sektoru.

Druhou skupinou kandidující na pozici „vykořisťovatelské“ elity je veřejný sektor. V mnoha zemích – The Economist zmiňuje populární Řecko, ale postižena je nepochybně i Česká republika - se pozice ve státní správě staly výnosnými prebendami, jimiž politici odměňují své stoupence. V dalších zemích, například Velké Británii, si zase státní úředníci vymohli penze, o kterých si soukromý sektor může jen nechat zdát.

Samozřejmě nelze hodit všechny pracovníky veřejného sektoru do jednoho pytle a označit je za „vykořisťovatele“ – koneckonců v Evropě většina obyvatel nějakým způsobem ze státní kasy těží. Nicméně je pravděpodobné, že také přebujelý veřejný sektor omezuje míru oné kreativní destrukce a vytváření nových ekonomických příležitostí. Jednak tím, že vytváří teplá místečka pro příliš mnoho pracovníků, kteří by byli v soukromém sektoru produktivnější, jednak aktivním odporem vůči reformám, které mají napomoci kreativní destrukci – omezení veřejného sektoru, rozhýbání pracovního trhu a podobně.

Stejně tak mohou kreativní destrukci a širší rozvoj společnosti blokovat ekonomické elity, zejména když svůj vliv rozšiřují do politiky a médií.

* konkrétně „Finance, Insurance & Real Estate“