Amerika by měla být společností s vysokou sociální mobilitou a rovnými šancemi pro všechny. Už v roce 1931 James Truslow Adams napsal, že americký sen je „snem o zemi, ve které by život měl být lepší, bohatší a plnější pro všechny, s příležitostí pro každého podle jeho schopností nebo úspěchů. … Není to jen sen o automobilech a vysokých platech, ale sen o společenském uspořádaní, ve kterém všichni muži a ženy mají možnost dosáhnout postavení, kterého jsou od přírody schopni.“

 

Rovnost šancí bychom si ovšem neměli plést s platovou rovností, tedy situací, kdy všichni pracující mají více či méně podobný příjem. Naopak – přinejmenším donedávna panovala shoda na tom, že ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi větší platová nerovnost v USA je daní za lepší rovnost šancí. Systém je přísnější k méně talentovaným, ale lépe oceňuje píli a nadání. Nicméně i na poli příjmové (ne)rovnosti se v poslední době rozhořela zajímavá debata, protože podle některých se příjmové nůžky rozevřely už příliš (viz graf).

 

Graf – Podíl pětiny nejchudších a nejbohatších domácností na celkových příjmech domácností

zdroj: United States Census Bureau

 

Zlatá sedmdesátá léta

Zdálo se, že Amerika se ke svému snu o rovných šancích pro každého opravdu dlouho přibližovala. Americký sociolog a politolog Lane Kenworthy, který tématu rovnosti příležitostí věnoval článek v Foreign Affairs, tvrdí, že od začátku 19. století do 70. let toho minulého hrál rodinný původ stále menší a menší roli. Zejména díky přesunu pracovní síly ze zemědělství do průmyslu mohli mnozí „vylézt po příjmovém žebříku“. Základní vzdělání bylo zpřístupněno všem a značně se rozšířilo i vzdělání sekundární. V šedesátých a sedmdesátých letech byl pak proces podpořen desegregací školství a zákazem diskriminace při přijímání na univerzity a do zaměstnání. Také se zavedla řada programů pozitivní diskriminace (affirmative action programs), které se zaměřovaly především na potlačení nerovnosti na základě rasy a pohlaví.

 

Ani tehdy to ovšem nebyl žádný ráj na zemi. Američan, který se v šedesátých až osmdesátých letech narodil do rodiny z nejchudší pětiny všech domácností, měl „jen“ 30-ti procentní šanci, že skončí v prostřední pětině nebo výš. Naopak u dětí z nejbohatší pětiny byla tato pravděpodobnost 80 % (v dokonalém americkém snu by to mělo být v obou případech 60 %). Bohužel nemáme přesná data o následujících generacích – kdo se narodil po roce 1985, často teprve dokončuje vysokou školu. Situace se ale podle všeho zhoršila. Tématu se proto věnují i věhlasní komentátoři typu Davida Brookse nebo Fareeda Zakarii, kteří se obávají, že se z USA stává země dědičných kast. A to navzdory skutečnosti, že tři z posledních pěti amerických prezidentů si prošli dost problematickým dětstvím. Jak trefně poznamenal komentátor Jon Meacham ve svém příspěvku o americkém snu pro TIME Magazine, po Reaganovi, synovi prodavače bot, který měl k blízko láhvi, nastoupil Clinton, nevlastní syn prodavače aut se stejným problémem. Ani Barack Obama si života s oběma rodiči pod jednou střechou příliš neužil.

 

Rodina základ úspěchu

Mnoho zajímavých postřehů o tom, co se v americké společnosti odehrává, přináší studie z července 2012, pod kterou jsou podepsání Robert D. Putnam, Carl B. Frederick a Kaisa Snellman.* Tito američtí vědci se zaměřili na rozdíly ve výchově dětí mezi chudými domácnostmi a domácnostmi, které se příjmově nebo socioekonomicky (kombinace vzdělání rodičů, jejich zaměstnání a rodinného příjmu) řadí do střední nebo vyšší třídy. Případně posloužilo jako dělítko matčino vzdělání. Aby se eliminovaly rozdíly na základě rasy, zaměřila se studie pouze na bílou mládež.

 

Je dobře dokázaným faktem, že děti vychovávané pouze matkou dosahují ve škole horších výsledků a méně se dostávají na vysoké školy. Podle studie zmíněných amerických vědců se přitom složení amerických rodin za poslední čtyři desetiletí podstatně změnilo. Zatímco v roce 1960 tvořily matky samoživitelky osm procent amerických rodin, v roce 2000 to byla skoro čtvrtina. Odpovídajícím způsobem – z pěti na dvacet procent - se zvýšil počet mimomanželských dětí. Horší je, že tato smutná statistika se týká hlavně matek s nižším vzděláním. V letech 1990-1994 bylo u žen s nejméně čtyřletým vysokoškolským vzděláním (college degree) pět procent porodů mimomanželských. V případě matek s nanejvýš středoškolským vzděláním to byl již téměř každý třetí porod. A v pětiletce 2002-2007 se propast ještě prohloubila – vzdělané ženy zůstaly na pěti procentech, zatímco u těch méně vzdělaných bylo nemanželské každé druhé dítě.

 

Vykolejená mládež

Obdobně stagnuje podíl amerických „desáťáků“ (sophomores) z vyšší socioekonomické skupiny, kteří žijí jen s jedním rodičem - již třicet let se pohybuje okolo jedné desetiny. Zato v případě nižší socioekonomické skupiny se vyhoupnul z 20 % v roce 1990 na 35 % v roce 2009. Nejen z tohoto důvodu se dětem vzdělanějších rodičů dostává více pozornosti. V letech 1975-1979 trávily v průměru jak děti matek s maximálně středoškolským vzděláním, tak i těch s vyšším vzděláním alespoň s jedním ze svých rodičů poněkud mizerných dvacet minut denně. V letech 2003 až 2010 byla situace daleko více children-friendly. Děti matek s nižším vzděláním se v průměru těšily pozornosti svých rodičů takřka sedmdesát minut denně. V případě vzdělaných matek to bylo lehce přes sto minut. Opět se zde rozevírá propast, která patrně vede k horším výsledkům první skupiny na trhu práce a jiných „trzích“. Zde totiž často nejde o absolutní míru schopností jako spíše o jejich srovnání s konkurenty.

 

A handicap se s dětmi ze socioekonomicky hůře postavených rodin nese dál. V roce 2004 se tři ze čtyř žáků dvanáctých tříd pocházejících z nejlépe situované pětiny rodin zúčastnili alespoň jedné mimoškolní, nesportovní aktivity. V případě nejnižší pětiny to bylo pouhých 55 %. Na sportovním poli lze pozorovat podobný jev – lépe situovaná mládež se angažovala v roce 1982 ze 44 %. V roce 2004 to už byla takřka polovina. U hůře situovaných rodin sice nejprve došlo k nárůstu – ze čtvrtiny v roce 1982 na takřka třetinu o deset let později. Pak ale přišel propad na původní hodnotu.

 

R. D. Putnam a jeho spolupracovníci se zabývali i dalšími ukazateli – podílem školáků, kteří jsou lídry v klubech nebo sportovních týmech, jak často chodí mládež do kostela nebo jak se snaží zapojit do dobrovolnických organizací. Ve všem jsou na tom děti z chudších a méně vzdělaných rodin podstatně hůř.

 

Začarovaný kruh

Děti z rodin, které vydělávají méně nebo jsou neúplné, nebo které se narodily méně vzdělaným rodičům, to mají v životě evidentně těžší. Navíc vše nasvědčuje tomu, že se zde zformoval jakýsi začarovaný kruh. Děti, které mají špatné výsledky ve škole a méně se zajímají o svět kolem sebe, se hůře dostávají na vysoké školy a obtížněji se uplatňují na trhu práce. Jejich potomci budou proto patrně vyrůstat v podobných podmínkách, opět (statisticky) odsouzeni k nezdaru. Mimoto není žádným tajemstvím, že vzdělanější a bohatší lidé si obvykle berou podobné partnery. Kruh se uzavírá.

 

Pro recept jak z něho ven by bylo užitečné vědět, jak se do něho část americké společnosti vůbec dostala. Bohužel to není zatím zcela jasné – na vině bude souběh ekonomických (globální ekonomika preferuje vzdělané pracovníky), společenských a kulturních změn (vyšší rozvodovost), které postihly zejména chudší skupiny obyvatelstva. O přesném mechanismu ani jeden z uvedených textů nepojednává a jeho hledání dalece přesahuje rámec tohoto článku.

 

Jiskra naděje

Naději pro znovuoživení amerického snu skýtá fakt, že poměrný blahobyt s vyšší společenskou prostupností dokáží zkombinovat jiné vyspělé země. Lane Kenworthy uvádí Austrálii, Kanadu, Dánsko, Finsko, Německo, Norsko a Švédsko jako země, jejichž obyvatelstvo se těší vysokým příjmům a mezigenerační mobilitě vyšší než v USA. Poukazuje při tom na to, že příjmová rovnost není k dosažení rovnosti příležitostí vůbec nutná. Z tohoto důvodu nespatřuje řešení v levicových požadavcích (zvednout daně pro nejbohatší Američany a naopak snížit je pro střední třídu). Radí, aby stouply daně pro všechny a vybrané peníze se investovaly do systému univerzálního předškolního vzdělávání.

 

Dalším podpůrným opatřením by měla být podpora nízkopříjmových rodin s dětmi. Důkazem má být studie o amerických dětech narozených v 70. a 80. letech minulého století. Pokud v prvních letech jejich život měla domácnost roční příjem vyšší o pouhé tři tisíce dolarů, stouply jejich pozdější průměrné výdělky o pětinu. Systém lze také doplnit pozitivní diskriminací na základě příjmu rodičů. Programy „nadržující“ některým skupinám obyvatelstva by vedle méně majetných černošských a hispánských vrstev zahrnuly i chudé bělochy.

 

* PUTNAM, Robert D., Carl B., FREDERICK a Kaisa SNELLMAN. Growing Class Gaps in Social Connectedness among American Youth, 1975-2009. Harvard Kennedy School of Government The Saguaro Seminar: Civic Engagement in America. July 12, 2012. Dostupné z (k 28-02-2013): http://www.hks.harvard.edu/saguaro/pdfs/SaguaroReport_DivergingSocialConnectedness.pdf

 

Vyšlo 9. listopadu na ZET.cz.