Připomíná to hru na Černého Petra. Zákonodárce nebo příslušný úředník chce, případně musí, řešit problém. Vymyslí regulaci, obvykle spojenou s nějakými náklady pro toho, kdo se provinil, ať už skutečně či jen domněle. „Viník“ ale není včerejší a náklady obratem ruky přenese na někoho jiného, často svého zákazníka, který jeho služby potřebuje.
Zmíněná obdoba Černého Petra se pomalu stává rizikem globálního rozsahu. Tak to alespoň tvrdí letošní zpráva Světového ekonomického fóra, které vyhodnocuje padesát největších a nejpravděpodobnějších rizik, která lidstvu hrozí. Celá pětina těchto rizik souvisí s hospodářstvím a selhání finančního sektoru je vůbec největším globálním rizikem. Do popředí se ale také dere špatná regulace ekonomiky, která se od ostatních uvedených ekonomických rizik v jednom podstatně liší. Rizika jako hospodářský kolaps v Číně nebo zhroucení veřejných rozpočtů můžeme z Evropy ovlivnit daleko hůře nebo jejich řešení trvá značně dlouho. Pravidla pro fungování ekonomiky jsou ale plně v našich rukou.
I při zcela opodstatněném „krocení“ finančních trhů se často zapomíná na náklady nové regulace. Ty sice nemusejí být patrné na první pohled, ale stejně se někde projeví. Podle IMF například evropské banky jako reakci na novou regulaci sníží do konce letošního roku svá aktiva o 7 % ve srovnání s rokem 2011. I kvůli tomu nechtějí banky půjčovat tak výhodně jako dříve (nebo dokonce vůbec), což brzdí hospodářské oživení v Evropě. Nebo americký zákon FATCA, který bankám nařizuje doplnit některé informace o amerických klientech. U banky se stovkami klientů to půjde lehce. Když však máte klientů miliony, nezbývá než na úkol nasadit celý nový tým.
Další nápady jak regulovat finanční sektor se jen hrnou. A u koho Černý Petr nakonec skončí? Především u klientů finančních institucí a potažmo u celé ekonomiky.
