Koncem loňského roku přednesl Václav Klaus na konferenci Vysoké školy finanční a správní projev s názvem „Ne příliš radostné perspektivy evropské ekonomiky“ (později publikováno v Euru). Přebírá v něm několik čísel z amerického čtvrtletníku The International Economy, kde Criton Zoakos srovnává „ztracenou dekádu“ v Japonsku a dekádu eura v Evropě. Závěr není pro jednotnou měnu lichotivý – dekáda eura byla hospodářsky ještě větší katastrofou.
Criton Zoakos uvádí pět příkladů, jak eurozóna zaostává za stagnujícím Japonskem devadesátých let. Podívejme se na dvě nejzajímavější tvrzení:
a) HDP eurozóny roste v dekádě eura daleko pomaleji než tehdy v Japonsku
b) v éře eura rostl v zemích eurozóny dluh ročně o 5,7 procenta - třikrát rychleji než v japonské „ztracené dekádě“
Každý podle svého gusta
Za „ztracenou dekádu“ se v Japonsku považují devadesátá léta minulého století, ačkoli ani v „nultých“ letech se Říši vycházejícího slunce příliš nedařilo. Pro srovnání tedy použijeme roky 1991 až 2000 (zcela přesně od 1.1.1991 do konce roku 2000).
Co je ale „dekáda eura“? Z dat vyplývá a myslí si to oslovená spolupracovnice Critona Zoakose (v článku to není), že jde o léta 2002 až 2012. Člověka hned napadne, jak se to europesimistům hodí, že do „dekády eura“ zasahuje globální ekonomická krize. Ale pozor, euro přece nevzniklo prvního ledna 2002. To pouze získalo svou fyzickou podobu. Euro jako takové vzniklo o tři roky dříve, kdy jedenáct zemí napevno zmrazilo vzájemné směnné kurzy. Později se přidalo Řecko (těchto dvanáct zemí pak budeme považovat za eurozónu). Pokud by „dekáda eura“ měla představovat prvních deset let po jeho vzniku, měli bychom se dívat na roky 1999-2008.
Japonsko versus eurozóna
Srovnání vždy provedeme pro dvě dekády eura – tu, která se hodí europesimistům (2002-2011), a první skutečnou dekádu společné měny (1999-2008). Pro Japonsko pak použijeme roky 1991-2000 a pro zajímavost i dekádu 2002-2012 (schválně, jestli Japonci porazí eurozónu alespoň v dluhové krizi). Pro ověření prvního tvrzení použijeme HDP daných zemí ve stálých cenách v národní měně.
Nárůst HDP v procentech
- poslední rok před dekádou (1990, 1998 resp. 2001) = 100
– stálé ceny, národní měna
zdroj: IMF (Gross domestic product, constant prices)
Ani v „krizové dekádě eura“ 2002-2012 nerostla eurozóna pomaleji než Japonsko během ztracených devadesátých let. Vezmeme-li první dekádu eura, vidíme pak jasný úspěch – nárůst o přibližně 23 % ve srovnání s růstem o něco více než 10 %. Je jasné, že jednooký mezi slepými králem, ale ze srovnání s Japonskem vychází eurozóna vítězně.
S druhým tvrzením je to složitější. Zoakos ve svém článku mluví prostě o dluhu a pod tím si lze představit ledasco. Václav Klaus už ale používá veřejný dluh, což se zdá logické, protože právě deficitní veřejné rozpočty nyní dělají Evropanům těžkou hlavu. Pro druhé tvrzení tak použijeme hrubý a pro jistotu i čistý dluh vlády (general government gross/net debt) v národní měně a v běžných cenách (tedy neočištěno o inflaci).
Nárůst hrubého dluhu vlády
- poslední rok před dekádou (1990, 1998 resp. 2001) = 100
- běžné ceny, národní měna
zdroj: IMF (General government gross debt)
Krizová dekáda eura přinesla zvýšení hrubého dluhu o 70 %. Criton Zoakos mluví o tom, že dluh v eurozóně rostl ročně o 5,7 %, což je zhruba stejný výsledek. Z toho lze usuzovat, že opravdu definujeme dluh stejně. Pak ovšem překvapí nárůst japonského dluhu - dobrých 137 %! Eurozóna se tak těžko mohla zadlužovat rychleji než Japonsko, natož třikrát.
Nárůst čistého dluhu vlády
- poslední rok před dekádou (1990, 1998 resp. 2001) = 100
- běžné ceny, národní měna
zdroj: IMF (General government net debt)
V případě čistého vládního dluhu je situace z japonského pohledu ještě horší. Říše vycházejícího slunce zvýšila své čisté zadlužení během devadesátých let na pětinásobek, zatímco eurozóna jen na něco více než jeden a půl násobek. Pro eurozónu to opět znamená roční průměrný růst okolo 5,5 %. Tokio své dluhy navýšilo v průměru každý rok o 17,7 %, což je mimochodem právě přibližně trojnásobek hodnoty pro eurozónu. Dekáda začínající rokem 1999 byla pro eurozónu opět o něco lepší.
Závěr
Srovnávat se s Japonskem, které čelí ještě horším demografickým podmínkám než Evropa, je do jisté míry zavádějící. Vítězství v tomto srovnání v žádném případě neznamená, že eurozóna může být ekonomicky „v klidu“ a nepotřebuje se reformovat. Fakta ale mluví jasně: ani pokud použijeme dekádu 2002-2012, kdy eurozóna byla zasažena globální ekonomickou krizi, není vývoj HDP a veřejného dluhu eurozóny tak špatný jako v Japonsku devadesátých let. Vezmeme-li skutečnou první dekádu existence společné měny, je na tom eurozóna ještě o něco lépe. Teď jen zbývá zjistit, jak ke svým číslům došli europesimisté.
Vyšlo 21. ledna 2014 na České pozici.
